Vynález hřebíku: historie, zajímavosti

V našem každodenním životě existují předměty, které jsou tak běžné, že o nich není nutné mluvit. Vezměte si například nehty. Zdálo by se, co by mohlo být zajímavého na těchto elementárních, ale nenahraditelných spojovacích prvcích? Mezitím je v historii jejich vzniku mnoho zajímavých faktů.

Jak to všechno začalo?

Hřebíky jsou dnes vyrobeny z kovu. Ale nebylo tomu tak vždy. Historici říkají, že lidé se již dávno naučili, že předměty mohou a měly by být spojeny dohromady. Naši předkové, kteří žili v jeskyních, věděli, že můžete spojit dvě kůže a postavit si tak velkou a pohodlnou pelerínu nebo postel. Lidé ale nevěděli, jak používat kov, a proto bylo použito vše, co bylo po ruce: kosti, ostré větve, trny rostlin, úlomky křemíku.

Takové spojovací prvky byly použity jak pro stavbu obydlí, vorů a lodí, tak pro vnitřní uspořádání „domu“. Používali je například jako věšáky, používali se také k přibíjení kůží do dveřních a okenních otvorů a k krájení silných kusů masa.

První primitivní hřebíky byly o něco později nahrazeny dřevěnými výrobky. Byly odolnější, ale ukázalo se, že není tak snadné je vyrobit: abyste mohli vyrábět dřevěné spojovací prvky, musíte alespoň najít silnou tyč a nabrousit jeden její konec. Přesto je to poněkud obtížnější než sbírat a sušit rybí kosti.

Dřevěné hřebíky starověkých lidí se vůbec nepodobají těm, na které jsme zvyklí: vypadaly jako čepele bez klobouků.. Aktivně se využívaly při stavbě lodí, výstavbě obytných a technických prostor. K jejich výrobě byl použit dub, bříza, javor, akácie. Méně často jehličnaté stromy začaly podnikat, protože spojovací prvky z nich rychle vyschly a rozpadly se.

Když byly vynalezeny kovové hřebíky

Dnes je zřejmé, že dřevo měl nahradit praktičtější materiál. A proto asi před pěti tisíci lety začali lidé místo dřevěných hřebíků používat kov. Jejich výroba byla skutečným uměním: první kovové spojovací prvky byly kované nebo odlévané do speciálního tvaru.

Každý takový hřebík byl přirozeně považován za exkluzivní ruční práci, a proto jeho nákup nebyl levný. Věřilo se, že takový luxus si zaslouží pouze bohatí lidé (chudí si však něco takového nemohou dovolit, i když opravdu chtěli).

Mistři nehtů se navíc v té době těšili velkému respektu. Svědčí o tom tablety nalezené archeology na území starověké Mezopotámie (moderní Blízký východ) obsahující informace o stavbě a lidech, kteří se na tomto procesu podíleli. Takové nálezy se datují zhruba do 3. tisíciletí před naším letopočtem. Ve staroegyptských svitcích našli archeologové „záznamy“ o používání bronzových hřebíků.

Zajímavý! Vědci nacházejí údaje o používání hřebíků i ve starověkých biblických knihách. Současně nebyli vpíchnuti, ale při stavbě zazděni do zdi a použity jako věšáky. Pokud byla potřeba získat takový kovový kolík v doslovném smyslu slova, pak byla zeď prolomena.

Když se v Rusku objevily první hřebíky

Nelze s jistotou říci, ve kterém roce se takové užitečné zařízení poprvé objevilo na území Ruska. Je známo pouze to, že nejstarší zmínky o hřebících v naší zemi pocházejí z 10. století a informace o nehtech lze nalézt v kronikách 13. století.

Jako v celém světě, i u nás si tito řemeslníci velmi vážili. Vyráběli hřebíky ze dřeva a kovu, zatímco historici vědí, že ve starověkém Rusku neexistovaly standardní velikosti pro takové spojovací prvky. Neustále se zdokonalovali, měnili délku tyče a zářezy na ní, průměr čepice (neobjevil se hned), experimentovali s materiálem pro jejich výrobu.

Tento zip „žije“ s osobou po mnoho let. Byla mu věnována přísloví a rčení, používaná ve vtipech, vtipech. Vzpomeňme si alespoň na pár nejznámějších: „Zasazeno jako hřebík do zdi“, „Nemůžeš všechno pověsit na jeden hřebík“.

Historie je ale plná paradoxů. Z předmětu skutečného respektu v nenápadný a přístupný stavební materiál se tento spojovací prvek obrátil ne tak dávno, ale jeho výjimečnost jsme si přestali docela rychle všímat.

Nikdy však není pozdě dohnat ztracený čas a ocenit, co nám dělá život pohodlnějším. Stačí se naučit si častěji klást otázky a hledat na ně odpovědi. Fascinující, musím říct, okupace!